Alternativní a augmentativní komunikace

Alternativní a augmentativní komunikace není jedna metoda, ale celá řada cest, jak dát dítěti možnost sdělit, co potřebuje, i když to zatím neumí říct slovy. Většina z nich se dá používat v běžné třídě, aniž byste měli speciálněpedagogické vzdělání. Zavádí je odborník, ale funguje z nich jen to, co dospělí kolem dítěte skutečně používají každý den.

Alternativní, nebo augmentativní

Ta dvě slova nejsou synonyma a rozdíl mezi nimi je pro školu podstatný. Alternativní komunikace mluvenou řeč nahrazuje — dítě nemluví nebo mluví tak málo, že se běžnou řečí nedomluví, a komunikuje jinou cestou. Augmentativní komunikace mluvenou řeč doplňuje a podpírá — dítě mluví, ale jeho řeč nestačí na to, co potřebuje sdělit, a symbol, gesto nebo obrázek mu pomáhají překlenout mezeru.

Děti s vývojovou dysfázií potřebují ve velké většině augmentativní podporu, a to dočasně. Mluvit budou. Otázka je, co budou dělat těch několik let, než se jejich řeč dostane na úroveň, kterou vyžaduje běžný provoz třídy. Bez podpory z těch let obvykle vyjdou s tím, že se naučily raději mlčet.

To je hlavní důvod, proč se AAK ve školce a ve škole zavádí: ne proto, že by dítě nikdy nemělo mluvit, ale proto, aby mezi dneškem a tím, až mluvit bude, nepřestalo komunikovat. Ticho není neutrální stav. Dítě, které se rok nedomluží, si odnese zkušenost, že to nemá smysl zkoušet.

Nízkotechnologické a vysokotechnologické prostředky

Prostředky AAK se dělí podle toho, co k nim potřebujete. Bez pomůcek se obejdou gesta, znak do řeči, mimika, pohled a ukazování — nesou se s dítětem všude a nemohou se vybít ani zapomenout doma. Nízkotechnologické jsou obrázky, kartičky, tabulky a knihy: levné, odolné, ale omezené počtem symbolů, které unesete. Vysokotechnologické jsou komunikátory, tablety s aplikací a syntéza řeči: velká slovní zásoba a hlas, ale nutnost nabíjet, aktualizovat a opravovat.

Žádná z těch skupin není lepší. Dobře nastavená podpora obvykle používá dvě nebo tři najednou — tablet na delší sdělení, gesta na rychlé reakce, jednu tabulku na tělocvik, kam se tablet nehodí.

Základní pravidlo: AAK řeč nebrzdí

Praktický důsledek pro školu: nečekejte s AAK na to, „až bude jasné, že mluvit nezačne". To se ukáže za roky a ty roky dítě prožije. Podpora se zavádí ve chvíli, kdy je mezi tím, co dítě chce sdělit, a tím, co umí říct, propast — bez ohledu na prognózu.

Přehled metod

Následující přehled slouží k orientaci. Rozhodnutí, co konkrétní dítě dostane, nedělá škola sama — viz níže. Ale je dobré vědět, co existuje, protože pedagog bývá první, kdo si všimne, že současné řešení nestačí.

Přirozená gesta a znak do řeči

Znak do řeči je soubor jednoduchých znaků, které dospělý ukazuje současně s tím, jak mluví. Není to znakový jazyk neslyšících — je to znakovaná podpora mluvené řeči, kde znaky doprovázejí klíčová slova věty, ne každé slovo. Řeč se přitom nikdy nevypíná.

• Pro koho — děti s dobrou jemnou motorikou, které rozumějí víc, než umí říct. Výborně funguje u nejmenších a u dětí, které jsou zvyklé sledovat obličej dospělého.
• Ve třídě — při pokynu Teď jdeme ven. ukážete znak pro „jít" a „ven". Znaky používáte na celou třídu, ne jen na jedno dítě. Ostatní děti je pochytí za pár týdnů samy.
• Co potřebujete — nic hmotného. Zaškolení nebo alespoň seznam dvaceti až třiceti znaků, na kterých se sborovna a rodina domluví, aby všichni ukazovali stejně.
• Limity — znak rozumí jen ten, kdo ho zná. Dítě se tím nedomluví v cukrárně ani s babičkou. U dětí s motorickými obtížemi bývá znak nepřesný a hůř čitelný.

Fotografie, piktogramy a komunikační kartičky

Samostatné obrázky nebo symboly, které dítě podá, ukáže nebo na ně sáhne. Nejrozšířenější a nejlevnější prostředek. Fotografie jsou konkrétnější a pro začátek srozumitelnější, piktogramy jsou obecnější a lépe škálují — jedna fotka zachycuje tenhle hrnek, piktogram zachycuje hrnky obecně.

• Pro koho — děti, které rozumějí vztahu obrázek–věc. Prakticky pro každé dítě, u kterého se dá začít od fotografie skutečného předmětu z jeho prostředí.
• Ve třídě — kartičky pro svačinu u stolu, pro činnosti v herně, pro záchod a pití na dosah ruky. Souvisí to úzce s vizuální podporou — denní režim a procesní schémata staví na stejném principu, ale slouží k porozumění, ne k vyjadřování. Obojí se doplňuje.
• Co potřebujete — tiskárna, laminátor, suchý zip. Sada padesáti kartiček stojí odpoledne práce a vydrží roky.
• Limity — kartičky se ztrácejí. Bez systému, kde má co své místo, skončíte za měsíc s hromadou obrázků v krabici, ve které nikdo nic nenajde.

Komunikační tabulka a komunikační kniha

Tabulka je jeden list s mřížkou symbolů — všechny naráz, bez listování. Kniha je několik stránek řazených podle situací nebo témat: jídelna, tělocvik, výtvarka, pocity, lidé. Dítě ukazuje prstem, pohledem nebo symbol vyndá.

• Pro koho — děti, které už mají víc než pár sdělení a potřebují si vybírat. Tabulka pro rychlé situace, kniha pro širší slovní zásobu.
• Ve třídě — malá tabulka nalepená na lavici, druhá u umyvadla, třetí v tělocvičně. Kniha jde s dítětem všude, i na chodbu a na výlet.
• Co potřebujete — kroužkovou vazbu nebo pořadač A5, laminovací fólie a rozvahu, co kam patří. Pravidlo: stránka, na kterou se nedostanete do tří vteřin, se nepoužije.
• Limity — velikost. Nad zhruba stovku symbolů se v knize hledá pomalu a to komunikaci ubíjí. Tehdy se přechází na tablet.

Výběr ze dvou předmětů nebo obrázků

Nejjednodušší forma AAK a zároveň nejlepší začátek u dítěte, které dosud nekomunikovalo záměrně vůbec. Držíte dvě věci a čekáte. Dítě sáhne, ukáže nebo se podívá. Vy jeho volbu okamžitě naplníte.

• Pro koho — děti na začátku, děti s těžším postižením, děti v silné frustraci, kde je potřeba rychle ukázat, že komunikace něco změní.
• Ve třídě — u svačiny dva druhy pití, ve výtvarce dvě barvy, v šatně dvě čepice. Klíčové je, že obě možnosti musí být reálné. Když dítě ukáže na to, co mu nemůžete dát, komunikace se pro něj právě znehodnotila.
• Co potřebujete — nic. Jen vůli počkat pět až deset vteřin a nevybrat za dítě.
• Limity — dítě jen odpovídá na vaši nabídku. Samo nemůže začít téma. Je to vstupní brána, ne cíl.

VOKS — strukturovaný systém výměny

VOKS (Výměnný obrázkový komunikační systém, česká adaptace metodiky PECS od Margity Knapcové) není „práce s obrázky" volným způsobem. Je to metodika s pevnými lekcemi: od výměny jednoho obrázku za předmět, přes vzdálenost a rozlišování obrázků, až k větnému proužku, komentování a odpovědi na otázku. Silnou stránkou je, že učí dítě komunikaci iniciovat — přijít samo, ne čekat na otázku dospělého.

• Pro koho — děti, které nekomunikují záměrně, nebo komunikují jen tahem za ruku a křikem. Často děti s kombinací dysfázie a poruchy autistického spektra.
• Ve třídě — vyžaduje jednotný postup všech dospělých a v prvních lekcích dvě osoby. Podrobný popis lekcí a toho, co dělá škola, najdete v textu o VOKS krok za krokem.
• Co potřebujete — vyškoleného odborníka, který systém zavede, komunikační knihu s proužkem a domluvu s rodinou.
• Limity — nedá se dělat „napůl". Škola, která si z VOKS vezme jen obrázky a vynechá metodiku, ho nedělá.

Komunikátory s nahranou zprávou

Tlačítko, do kterého se nahraje jedna věta. Dítě zmáčkne a věta zazní nahlas cizím nebo vlastním hlasem. Existují i verze s několika tlačítky nebo s několika úrovněmi nahrávek.

• Pro koho — děti, které potřebují být slyšet ve skupině. Zvlášť cenné tam, kde by tichý symbol zapadl.
• Ve třídě — dítě má na tlačítku svou repliku v pohádce. Při ranním kruhu jím řekne, co dělalo o víkendu (větu nahraje rodič v neděli). Při rozdávání sešitů jím zavolá jméno spolužáka. Zapojení do hry a kolektivu se tím posouvá z pozorovatele na účastníka.
• Co potřebujete — samotný komunikátor, baterie a někoho, kdo zprávy pravidelně mění. Nahrávka stará měsíc je k ničemu.
• Limity — jedna zpráva. Není to komunikační systém, je to doplněk, který dítěti dá hlas v konkrétní situaci.

Tablet, komunikační aplikace a syntéza řeči

Aplikace s mřížkou symbolů, které po dotyku promluví. Slovní zásoba jde do stovek až tisíců slov, dá se rychle upravovat a dítě může skládat věty. Syntéza řeči (hlas generovaný přístrojem) zajišťuje, že sdělení slyší i ten, kdo se nedívá.

• Pro koho — děti s dostatečnou zrakovou orientací a jemnou motorikou, které potřebují víc než sto symbolů. Také starší žáci, pro které jsou obrázkové knihy stigmatizující.
• Ve třídě — tablet leží na lavici zapnutý celou hodinu, ne jen v době, kdy „se komunikuje". Hlasitost nastavte tak, aby dítě slyšelo sebe a soused ho taky.
• Co potřebujete — zařízení, aplikaci, odolný obal, nabíječku ve třídě a pravidlo, kdo aplikaci spravuje. Pořízení a nastavení řeší ŠPZ a odborník na AAK, ne škola sama; možnosti financování pomůcky patří mezi podpůrná opatření.
• Limity — vybije se, rozbije se, aktualizace přepíše nastavení. Vždy musí existovat papírová záloha aspoň těch nejdůležitějších dvaceti symbolů. Druhý limit je vážnější: tablet svádí k tomu používat ho jako hračku nebo odměnu. Komunikační zařízení se nikdy neodebírá za trest.

Psaní a psaná podpora u starších žáků

U žáků druhého stupně a u dospívajících je psaní často přijatelnější než obrázky. Nemusí jít o souvislý text — stačí klíčová slova na papírku, poznámka v telefonu, předepsané odpovědi, ze kterých si žák vybírá, nebo psaní do sešitu místo ústní odpovědi.

• Pro koho — žáci, kteří píší lépe, než mluví, a kteří vnímají obrázkové pomůcky jako dětinské. Také žáci, kterým selhává řeč v zátěži, i když jinak mluví.
• Ve třídě — dohoda, že odpověď smí napsat. Karta na lavici s frázemi Potřebuju víc času. a Nerozumím zadání. Prediktivní psaní na telefonu při domluvě o přestávce.
• Co potřebujete — souhlas ostatních vyučujících, aby to nebylo jen ve vaší hodině, a diskrétnost. Nikdo to nekomentuje před třídou.
• Limity — psaní je pomalé a u dysfázie často doprovázené obtížemi v pravopisu a grafomotorice. Nesmí se stát další zkouškou.

Ano/ne systémy a jednoduché signály

Minimální, ale nepostradatelná vrstva. Dítě musí mít jednoznačný způsob, jak říct ano a ne — kývnutí, dvě kartičky, dvě barvy, dva předměty na lavici. K tomu pár provozních signálů: potřebuju pomoc, chci pauzu, hotovo.

• Pro koho — pro každé dítě, které se nedomluví spolehlivě řečí. Zavádí se jako první, ještě než je hotový jakýkoli větší systém.
• Ve třídě — kolečko na lavici, které dítě otočí zelenou stranou nahoru, když pokračuje, a červenou, když nestíhá. Kartička s piktogramem ruky pro „pomoc".
• Co potřebujete — dvě laminované kartičky a důslednost: na signál musí přijít reakce pokaždé, i uprostřed výkladu.
• Limity — ano/ne funguje jen na otázky, které někdo položí. Neumožňuje dítěti otevřít vlastní téma.

Jak se vybírá, co je pro dítě vhodné

Výběr systému není pedagogické rozhodnutí. Dělá ho klinický logoped, odborník na AAK nebo speciální pedagog ŠPZ, obvykle po vyšetření a po pozorování dítěte ve více prostředích. Škola dodává to, co nikdo jiný nemá — informaci, jak dítě komunikuje mezi dvaceti dětmi a co v běžném provozu opravdu obstojí.

Rozhodování se opírá zhruba o šest věcí:

• Motorika — sáhne dítě přesně na políčko dva krát dva centimetry, nebo potřebuje větší symboly a větší rozestupy? Udrží knihu?
• Zrak a zraková orientace — kolik symbolů uhlídá na jedné stránce, pozná fotografii od piktogramu, potřebuje kontrast?
• Kognice a porozumění symbolu — chápe, že obrázek zastupuje věc? Zvládne abstraktní symbol pro „ještě", nebo zatím jen fotografii konkrétního předmětu?
• Prostředí — kde všude se bude komunikovat? Bazén, tělocvična, jídelna a autobus vylučují papír i tablet, tam zbývají gesta.
• Motivace — co dítě opravdu chce. Systém postavený na tom, co je „správné" učit, a ne na tom, o co dítě stojí, se nepoužívá.
• Únosnost pro okolí — kolik toho zvládne rodina a tým dospělých ve škole. Nádherně navržený systém, který nikdo neudrží, je horší než jednodušší, který běží.

Proto se skoro vždy kombinuje víc cest. Dítě může mít tablet na hodinu, gesta na chodbu, tabulku v tělocvičně a dvě kartičky pro ano/ne v kapse. To není nedůslednost — to je normální podoba funkční komunikace, protože žádný jediný prostředek neobstojí ve všech situacích.

Role pedagoga

Pedagog systém nevybírá ani nezavádí. Rozhoduje ale o tom, jestli bude fungovat, protože tráví s dítětem nejvíc hodin. Prakticky jde o čtyři věci.

Modelování: nejdůležitější a nejopomíjenější technika

Modelování znamená, že dospělý používá dětský komunikační systém sám, když mluví. Ukazujete na symboly ve chvíli, kdy vyslovujete odpovídající slova, aniž byste po dítěti cokoli chtěli. Je to totéž, co dělají rodiče slyšících dětí — mluví na dítě dlouho předtím, než dítě začne odpovídat.

Zamyslete se nad tím čísly. Než dítě řekne první slovo, slyší jazyk zhruba rok, každý den, ze všech stran. Dítě, které dostane komunikační knihu, vidí často jediný model za týden — od logopeda, dvacet minut. Pak se po něm chce, aby knihu používalo plynule. To by nefungovalo ani u nás.

Jak to vypadá

• Nesete tácek a řeknete Jdeme jíst. — přitom ťuknete na symbol pro „jíst" v knize dítěte.
• Dítě staví věž. Řeknete Ty stavíš. Velká věž. a ukážete „stavět" a „velký".
• Věž spadne. Ukážete symbol spadlo a řeknete to nahlas.
• Sami sáhnete na symbol „ještě", když si přidáváte čaj, a řeknete Já chci ještě.

Ukazujte jedno až dvě slova z věty, ne celou větu. Pravidlo, které se v praxi osvědčuje: modelujte na úrovni o kousek vyšší, než je dítě. Když dítě používá jeden symbol, vy ukazujte dva. Když používá dva, ukazujte tři.

Čtyři podmínky, aby modelování fungovalo

1. Bez požadavku. Po modelování nenásleduje Teď ty. Dítě se dívá, nic neplní. Jakmile z modelování uděláte zadání, změní se v testování.
2. Často a krátce. Deset až dvacet krátkých modelů rozesetých přes den funguje lépe než souvislých patnáct minut. Nepotřebujete čas navíc, jen dělat to při tom, co stejně děláte.
3. Vždy s mluvenou řečí. Symbol se ukazuje současně se slovem. Dítě tak dostává obojí naráz a spojení mezi nimi se buduje samo.
4. Dlouhodobě. První samostatné použití symbolu přichází běžně po týdnech až měsících modelování. To není známka neúspěchu, to je normální průběh.

Slovní zásoba: nejen podstatná jména a nejen „chci"

Typický začátečnický soubor symbolů vypadá takto: jablko, mléko, záchod, auto, míč, maminka. Samá podstatná jména a všechna sloužící k tomu, aby si dítě něco vyžádalo. Takový systém umí přesně jednu funkci — objednávat si — a dítěti v něm dochází slova během několika dnů.

Jádrová slova

Jádrová slova jsou ta, která tvoří většinu všeho, co kdokoli za den řekne, a nejsou vázaná na téma. Ještě, hotovo, dej, ne, jiný, podívej, pomoc, stop, chci, nechci, moje, tam, víc, konec, ty, já. S deseti jádrovými slovy se dá pokrýt nesrovnatelně víc situací než se sto podstatnými jmény.

• ještě — na houpačce, u svačiny, při písničce, ve hře. Jedno slovo, desítky použití denně.
• hotovo — ukončí činnost, kterou dítě nechce dělat, bez křiku.
• podívej — otevírá sdílenou pozornost, tedy základ jakéhokoli sociálního kontaktu.
• jiný — umožní odmítnout nabídku, aniž by dítě muselo odmítnout všechno.
• pomoc — nahradí většinu situací, které jinak končí frustrací.

Jádrová slova jsou abstraktní a jejich symboly nejsou hezké ani samozřejmé. Právě proto se musí modelovat víc než ostatní. Dítě je nepochytí z obrázku, pochytí je z toho, jak je používáte vy.

Další funkce než žádost

Komunikace, ve které se dá jen prosit o věci, není komunikace, ale objednávkový systém. Do slovní zásoby patří od začátku:

• Odmítnutí — ne, nechci, stop, dost.
• Komentář — hezké, ošklivé, legrační, velké, spadlo, hotovo, líbí se mi.
• Otázka — co je to, kde, proč.
• Sociální fráze — ahoj, díky, promiň, taky chci, počkej.
• Pocity — vztek, smutek, únava, bolí. Bez těchto symbolů se emoce projeví chováním, protože jinou cestu ven nemají.
• Žert — symbol pro něco nesmyslného, na kterém se dá zasmát. Vtipkování je plnohodnotná komunikační funkce a děti o něj stojí víc než o žádosti.

Právo odmítnout

Každé dítě musí mít symbol pro „ne" a „nechci" a dospělí ho musí respektovat. Ne jako výjimku, ale jako pravidlo se stejnou platností jako u ostatních dětí.

Dospělí tenhle symbol zavádějí neradi a důvod je pochopitelný. Obava zní, že dítě začne odmítat všechno a vyučování se zastaví. V praxi to obvykle proběhne jinak: nastane krátké období, kdy dítě „ne" testuje na všem, protože je nadšené, že něco funguje. Za pár dní až týdnů to opadne a zůstane přiměřené používání.

Co se stane, když symbol pro odmítnutí chybí: dítě odmítne stejně, jen jinak. Odejde, shodí věci ze stolu, začne křičet, praští spolužáka. Chování, které se pak řeší jako kázeňský problém, bývá odmítnutí bez dostupného jazyka. Symbolem „ne" tedy nedáváte dítěti novou moc — jen mu dáváte přijatelnou formu pro něco, co stejně dělá.

Nabídněte místo prostého „ne" i mírnější varianty: jiný, později, pauza, ne teď. Dítě pak nemusí odmítat celou činnost, když mu vadí jen její část.

Zapojení spolužáků

Systém, kterému rozumí jen dospělí, produkuje komunikaci s dospělými. Dítě si pak s vámi řekne o pití, ale se spolužáky nemá čím mluvit — a právě tam se odehrává většina dětského života. Zapojení vrstevníků je proto součást zavádění, ne bonus.

Co konkrétně udělat

1. Vysvětlete to celé třídě, věcně a krátce. Adam mluví rukama a obrázky. Když na obrázek ukáže, znamená to to, co je na něm napsané. Když mu ukážete obrázek vy, rozumí líp. Delší proslov není potřeba, děti to přijmou rychleji než dospělí.
2. Naučte je systém používat, ne jen chápat. Deset minut, kdy si všechny děti zkusí ukázat na symboly a domluvit se beze slov, udělá víc než hodina povídání. Udělejte z toho hru pro celou třídu.
3. Dejte kartičky i ostatním. Malá sada u stolečku, u které se dá hrát, znamená, že komunikace přestane být „Adamova pomůcka" a stane se způsobem, jak si spolu hrají všichni. Souvisí to s tím, co popisuje text o hře a zapojení do kolektivu.
4. Zaučte dva až tři „průvodce". Vyberte děti, které o to samy stojí, a naučte je počkat, podat knihu a nemluvit za kamaráda. Střídejte je, aby to nebyla role na celý rok.
5. Ustupte. Jakmile si děti povídají mezi sebou, odejděte o dva metry dál. Přítomnost dospělého tlumí dětskou konverzaci spolehlivěji než cokoli jiného.

Domov a škola

AAK funguje jen tehdy, když je systém stejný doma i ve škole. Dítě, které používá jiné symboly v družině, jiné ve třídě a doma žádné, se učí, že komunikace platí jen na určitých místech — a to je přesně opak toho, o co jde.

• Jeden systém, ne dva. Když rodina používá znaky a škola obrázky, sedněte si a domluvte se, které z toho zůstane a jak se druhé připojí. Rozhodnutí patří odborníkovi, který systém nastavil, ale iniciativa může vyjít od vás.
• Pomůcka cestuje. Kniha i tablet chodí ráno do školy a odpoledne domů. Ne proto, aby se s tím doma pracovalo, ale proto, že komunikovat se má i mimo školu. Domluvte, kdo hlídá, aby se pomůcka nezapomínala — nejlépe pevné místo v batohu.
• Sdílená slovní zásoba. Když rodiče přidají symboly pro jména sourozenců, chatu a psa, škola je taky používá. Když škola přidá symboly pro předměty a spolužáky, rodina o nich ví. Stačí jedna zpráva měsíčně se seznamem novinek.
• Krátká zpětná vazba. Dvě věty odpoledne v notýsku: co dítě dnes sdělilo samo. Ne co procvičovalo. Rodičům to ukáže, že to k něčemu je, a to je nejsilnější motivace pokračovat doma. Další zásady najdete v textu o spolupráci s rodiči.

Nejčastější chyby

Testování versus komunikace

Rozdíl stojí za rozvedení, protože do téhle chyby spadne skoro každý. Když se ptáte na něco, co sami vidíte — kde je jablko, jakou má barvu, co je na obrázku — netestujete komunikaci, ale znalost. Dítě odpovídá vám. Když se zeptáte na něco, co nevíte — co chceš dělat, co se ti nelíbí, koho tam mám poslat — komunikace míří opačným směrem a to je ta, o kterou jde.

Zkuste si den rozdělit: kolik vašich otázek na dítě mělo odpověď, kterou jste už znali? Když je to většina, komunikaci netrénujete, jenom zkoušíte. Přeformulování je jednoduché: místo Co je to za zvíře? zkuste Které zvíře chceš do stavby?