Vizuální podpora: piktogramy, režim, schémata

Vizuální podpora je všechno, co dítěti ukazuje informaci místo toho, aby mu ji říkalo. Nepotřebujete k ní rozpočet, doporučení ani školení — potřebujete tiskárnu, laminovačku a rozhodnutí, že u jedné konkrétní situace vydržíte dva týdny.

Proč vizuál funguje

Mluvené slovo existuje jen v okamžiku, kdy zní. Dítě s vývojovou dysfázií zpracovává řeč pomaleji než ostatní: než dešifruje první polovinu věty, druhá už odezněla. Obrázek se nechová takhle. Zůstává na místě, dá se k němu vrátit, dá se na něj ukázat prstem a dá se k němu vracet potřetí, aniž by kdokoliv musel cokoliv opakovat.

Druhý důvod je pracovní paměť. Ta bývá u dysfázie oslabená a je to úzké hrdlo celého dne. Pokyn „vyndej si sešit, napiš datum a doplň cvičení tři" obsahuje tři položky, které si dítě musí udržet v hlavě, zatímco první z nich provádí. Když ty tři položky visí na kartičce na lavici, paměť je nemusí držet a kapacita se uvolní na samotnou práci. Podrobněji rozebírá zadávání pokynů stránka instrukce a texty na ZŠ.

Třetí důvod je kontrola. Dítě, které vidí sled kroků, ví, kde je a co ho čeká. Nemusí se ptát, nemusí odhadovat z chování spolužáků a nemusí čekat, až mu někdo řekne, že je hotovo. To je rozdíl mezi „být vedený" a „vědět". Nejistota, co bude dál, je jedním z hlavních spouštěčů napětí a náročného chování.

Čtvrtý důvod se týká vás. Každý vizuál, který funguje, ubere počet pokynů, které musíte za den vyslovit. Učitelka, která šestkrát denně říká „a teď si dej věci do tašky", může místo toho ukázat na kartičku. Za týden je to třicet vět, které nemusela říct, a třicet situací, kdy nemusela stát nad jedním dítětem.

Druhy vizuální podpory

Následující přehled jde od nejjednoduššího po nejnáročnější. Nezavádějte je najednou. Vyberte jeden typ, který řeší situaci, jež vás dnes reálně zdržuje.

Denní a hodinový režim

V mateřské škole je to pás šesti až dvanácti karet s činnostmi dne: příchod, hra, kruh, svačina, řízená činnost, ven, oběd, odpočinek, domů. Visí ve výšce očí dítěte, hotové karty se přesouvají do kapsy „hotovo". Detailní postup výroby a ranní práce s pásem najdete v textu denní režim v MŠ.

Na základní škole se stejný princip zmenší na rozvrh hodiny. Na tabuli nebo na kartičce na lavici je pět až sedm řádků s tím, co se v hodině bude dít: opakování, nová látka, cvičení v učebnici, samostatná práce, kontrola. Řádky odškrtáváte nebo přeškrtáváte, jak postupujete. Žák tak kdykoliv ví, kolik zbývá — to samo o sobě snižuje počet dotazů typu „a už budeme končit?".

• Pro první stupeň obrázky plus krátké slovo.
• Pro druhý stupeň stačí seznam slov, symbol jen u opakujících se bloků (kniha, sešit, tabule).
• Změnu v rozvrhu promítněte do vizuálu dřív, než ji řeknete nahlas. Kartu „změna" nebo prázdný otazník připravte předem; nečekaná změna bez vizuální opory je pro dítě s dysfázií nejtěžší okamžik dne.

Procesní schéma

Procesní schéma rozkládá jednu činnost na kroky. Není na stěně obecně — visí přesně tam, kde se ta činnost dělá.

• Mytí rukou — nad umyvadlem, čtyři až pět kroků: pustit vodu, mýdlo, mnout, opláchnout, utřít.
• Oblékání — v šatně, v pořadí, ve kterém se to skutečně obléká: kalhoty, bunda, čepice, boty. Fotografie vlastní šatny fungují lépe než obecné piktogramy.
• Příprava na hodinu — na lavici nebo v desce sešitu: učebnice, sešit, penál, ostatní do tašky.
• Postup řešení úlohy — u matematiky například: přečti, podtrhni otázku, napiš, co víš, spočítej, napiš odpověď. Ten samý postup pak používejte u všech slovních úloh, ne pokaždé jiný.

Kroků má být tři až šest. Deset kroků není schéma, ale návod, který nikdo nepřečte. Když je činnost delší, rozdělte ji na dvě schémata.

Pravidla třídy v obrázcích

Pravidlo, které dítě neslyšelo nebo nepochopilo, nemůže dodržet. Vyberte tři až pět pravidel, ne dvacet, a formulujte je pozitivně — co se dělá, ne co se nedělá. „Neběháme" nemá obrázek; „chodíme" ano.

Ke každému pravidlu vyfoťte skutečnou situaci ve své třídě, ideálně s vašimi dětmi. Fotka spolužáka, který sedí na koberci, je konkrétnější než kreslená postavička. Pravidla mějte na dosah ruky, ne u stropu — potřebujete na ně během dne ukazovat, ne je vystavovat.

Kartičky pro komunikaci potřeb

Sada šesti až osmi kartiček, kterými dítě řekne to, na co v danou chvíli nemá slova: WC, pití, bolí mě, potřebuji pomoc, nerozumím, potřebuji pauzu, hotovo, je to moc hlasité. Pro mladší dítě na kroužku u pasu nebo na lavici, pro staršího diskrétně v penálu.

Klíčové je, jak na kartičku zareagujete. Když dítě podá kartu „nerozumím" a vy odpovíte „to už jsme přece probírali", karta zemře. Reagujte pokaždé a bez komentáře: kartu vezměte, potvrďte slovem a vyhovte. Nerozumíš. Řeknu to jinak.

Kartička „nerozumím" bývá ta nejcennější a zároveň nejméně používaná. Děti s dysfázií si často neuvědomují, že nerozumí — myslí si, že to tak prostě je. Prvních pár týdnů kartu nabízejte vy: Chceš, abych to řekla jinak?

Nejdřív — potom

Dvě políčka vedle sebe. Vlevo činnost, která musí proběhnout, vpravo to, co následuje. Nic víc. Je to nejjednodušší a nejúčinnější vizuál, jaký existuje, a hodí se přesně na dvě situace: když dítě nechce začít a když se odmítá od něčeho odtrhnout.

Vpravo nemusí být odměna. Stačí následující bod režimu — ven, oběd, přestávka. Řekněte to v pořadí, v jakém se to stane, a ukazujte přitom: Nejdřív dokreslíš. Potom jdeme ven. Nikdy neobracejte pořadí a nikdy neslibujte to, co nemůžete splnit — jednou nedodržené „potom" zruší nástroj na měsíc.

Vizuální rozvrh na lavici a kotvička s kroky

Papírový proužek přilepený na lavici, případně zalaminovaný a připevněný lepicí gumou, aby se dal měnit. Obsahuje buď pořadí hodin toho dne, nebo kroky aktuálního úkolu. Kotvička je totéž ve svislé podobě: úzký proužek s očíslovanými kroky, který si žák může odškrtávat stíratelnou fixou a po hodině smazat.

Kotvička má jednu funkci navíc — dítě, které se ztratilo, se má kam vrátit. Místo aby zvedlo ruku a čekalo, podívá se, u kterého kroku je poslední odškrtnutí.

Vizualizace času

„Ještě pět minut" je pro dítě, které nemá stabilní představu o čase, prázdná informace. Času musí být vidět, jak ubývá.

• Přesýpací hodiny — nejlepší pro nejmladší děti a pro krátké úseky (1, 3, 5 minut). Nic se nepočítá, jen se sype.
• Časovač s ubývající barevnou plochou — barevná výseč se zmenšuje, dítě vidí zbývající čas jako plochu, ne jako číslo. Vhodné od předškolního věku výš.
• Kuchyňská minutka — levná varianta, ale pozor na tikání a hlasitý zvonek; u dítěte s citlivostí na zvuk může působit spíš stres.
• Odpočet na tabuli — pro druhý stupeň stačí napsat čas konce a průběžně přeškrtávat, kolik bloků práce zbývá.

Časovač používejte na oboje: na to, jak dlouho práce potrvá, i na to, za jak dlouho skončí oblíbená činnost. Druhé použití předchází většině konfliktů při uklízení hraček.

Myšlenková mapa a osnova v obrázcích

Pro starší žáky se vizuál mění z piktogramů na strukturu. Myšlenková mapa dělá totéž co obrázkový režim: drží informaci mimo hlavu. Uprostřed je téma, kolem něj čtyři až pět větví, u každé dvě tři klíčová slova. Žák s dysfázií se v mapě orientuje lépe než v souvislém výpisku, protože nemusí číst věty, aby našel, co hledá.

Nechte mapu vzniknout společně na tabuli a teprve pak ji žáci opíší — mapa, kterou dostanou hotovou, je jen další text k přečtení. U žáků, kterým psaní zabírá nepřiměřeně dlouho, dejte předtištěnou kostru s prázdnými poli.

Vizualizovaná osnova vyprávění a slohu

Vyprávět příběh znamená držet v hlavě pořadí a přitom hledat slova. To je pro dysfázii kombinace dvou nejtěžších úkolů najednou. Vizuální osnova jeden z nich odebere.

• Pro MŠ a první ročníky tři až čtyři obrázky za sebou: co bylo nejdřív, potom, nakonec. Dítě vypráví a ukazuje.
• Pro první stupeň pět políček: kdo, kde, co se stalo, co bylo pak, jak to dopadlo.
• Pro druhý stupeň proužek se čtyřmi rámečky nadepsanými úvod, zápletka, vyvrcholení, závěr, do kterých si žák píše heslovité poznámky, než začne psát souvislý text.

Stejná osnova se dá použít i při ústním zkoušení. Žák, který má před sebou čtyři body, mluví o poznání souvisleji, než když si má vybavit strukturu i obsah zároveň. Při ústním zkoušení tím hodnotíte znalost, ne schopnost si poskládat větu.

Checklisty

Checklist je vizuál pro exekutivní funkce. Dvě verze, které se vyplatí vždycky:

• Sbalení tašky — zalaminovaný seznam uvnitř víka lavice nebo na vnitřní straně tašky. Řádky odpovídají skutečným věcem, ne obecným kategoriím: „úkolníček, sešit ČJ, učebnice M, penál, svačinovka".
• Kontrola hotové práce — tři až čtyři body, které žák projde, než odevzdá: mám jméno a datum, mám všechna cvičení, přečetl jsem si první větu, opravil jsem, co jsem našel. Víc bodů nefunguje, protože samotná kontrola se stane úkolem, na který nezbývá kapacita.

Z čeho vizuál vyrobit

Volba obrazového materiálu rozhoduje o tom, jestli dítě vizuálu rozumí. Pravidlo je jednoduché: čím mladší dítě a čím menší zkušenost s daným pojmem, tím konkrétnější obrázek.

Ať zvolíte cokoliv, obrázek musí být na bílém pozadí, bez dekorace, bez rámečků a bez druhé postavy v pozadí. Dítě s oslabeným zpracováním neví, která část obrázku je ta důležitá.

Technika, která vydrží

• Laminace — bez ní karty vydrží tři týdny. S ní tři roky.
• Suchý zip — pro karty, které se přemisťují (režim, nejdřív–potom). Kus s háčky na podložku, měkký na kartu, vždy stejně, aby karty šly zaměňovat mezi pomůckami.
• Kroužek nebo karabina — pro sady, které chodí s dítětem: komunikační kartičky, přenosný mini režim.
• Klip nebo lepicí guma — pro kartičku na lavici, kterou měníte každý den.
• Stíratelná fixa na laminovaný checklist — odškrtávání je motorický úkon, který dítě zapojí víc než pouhé přečtení.

Vyrobte od každé důležité karty dvě kopie. Jedna se ztratí, a to obvykle v den, kdy je nejvíc potřeba.

Jak vizuál zavést, aby se skutečně používal

Nejčastější důvod, proč vizuální podpora skončí v šuplíku, není ten, že by nefungovala. Je to tím, že se vyrobí příliš mnoho věcí najednou, používají se týden a pak se na ně v běžném provozu zapomene. Vizuál, který se používá nepravidelně, dítě přestane sledovat — a pak to vypadá, že mu nepomáhá.

Jednotnost napříč všemi dospělými

Vizuál funguje jen tehdy, když znamená pro všechny totéž. Když učitelka ukazuje na kartu a říká „svačina", asistentka „jdeme jíst" a v družině mají jiný obrázek, dítě si nevytvoří spojení mezi obrázkem a významem — místo jedné informace se učí tři.

• Stejné obrázky — jedna sada pro celou školu, ne každá třída svoje. Uložte zdroje na sdílený disk, ať si je kdokoliv může dotisknout.
• Stejná slova — sepište ke každé kartě jednu větu, kterou se používá, a tu větu říkají všichni. „Nejdřív úkol, potom hra." Ne pokaždé jinak.
• Předání asistentce — projděte s ní každou pomůcku fyzicky, ne mailem. Ukažte, kdy se použije a jak reagujete, když ji dítě ignoruje.
• Družina a školní jídelna — dostanou zmenšenou kopii toho, co je ve třídě, plus dvě věty, k čemu to je. Odpoledne bývá pro dítě nejtěžší část dne a bývá to část, kam se informace nedostane.
• Rodiče — pošlete jim domů kopii komunikačních kartiček a schématu, které používáte. Když doma použijí stejný obrázek a stejné slovo, dítě se učí jednu věc, ne dvě. Nedávejte jim úkol vizuál vyrábět — dejte jim hotovou kopii.
• Suplující — nechte u katedry list A5 s tím, kde vizuály jsou a jak se používají. Jeden suplovaný den bez nich dokáže rozhodit týden.

Věková přiměřenost

Deváťák potřebuje vizuální podporu stejně jako pětiletý, ale nesmí ho zesměšnit před třídou. Jakmile pomůcka vypadá jako pro malé děti, žák ji odmítne — a udělá dobře, protože postavení ve třídě je pro něj v tu chvíli důležitější než pořadí kroků.

• Diskrétní kartička v penálu — velikost vizitky, jen text, žádné obrázky. Postup řešení rovnice, kroky rozboru věty, čtyři body osnovy.
• Záložka v sešitě nebo v učebnici — vypadá jako běžná školní pomůcka, protože jí je.
• Poznámka v telefonu — checklist na sbalení tašky, seznam úkolů, fotka tabule. Žák ovládá sám a nikdo nepozná rozdíl mezi ním a spolužákem, který si píše zprávy.
• Nálepka na vnitřní straně desek — vidí ji jen ten, kdo desky otevře.
• Vizuál pro celou třídu — postup na tabuli, který používají všichni. Nejlepší varianta, protože nikoho nevyčleňuje a polovině třídy pomůže taky.

Se starším žákem pomůcku vždy vymýšlejte spolu s ním a nabídněte mu právo veta. Zkusíme to takhle. Když ti to nebude sedět, uděláme to jinak. Žák, který si formu vybral, ji používá; žák, kterému ji přidělili, ji nechá v tašce. Další souvislosti popisuje stránka druhý stupeň.

Vizuální podpora, VOKS a AAK — kde je rozdíl

Tyhle tři pojmy se ve školách běžně zaměňují, ale míří jinam.

Vizuální podpora pomáhá dítěti rozumět. Ukazuje, co bude, v jakém pořadí a co se po něm chce. Zavádí ji pedagog, kdykoliv a bez cizího doporučení. Karty tu slouží dospělému k tomu, aby sdělil informaci.

AAK, tedy alternativní a augmentativní komunikace, řeší opačný směr: dává dítěti prostředek, jak se vyjádřit, když mluvená řeč nestačí. Patří sem gesta, znak do řeči, komunikační tabulky i komunikátory a tablety. Podrobně o tom pojednává stránka alternativní a augmentativní komunikace.

VOKS (Výměnný obrázkový komunikační systém, česká adaptace metodiky PECS) je konkrétní strukturovaná metodika uvnitř AAK. Postupuje po lekcích od výměny jednoho obrázku přes vzdálenost a rozlišování obrázků k větnému proužku „Chci ___" a dál ke komentování. Nezavádí ho pedagog sám — zavádí ho vyškolený odborník a škola v něm jednotně pokračuje. Postup krok za krokem popisuje stránka VOKS.

Prakticky to znamená: obrázkový režim na stěně můžete udělat zítra. Komunikační systém pro dítě, které nemluví, si vyžádá spolupráci s klinickým logopedem a školským poradenským zařízením. Obojí se ale dá propojit — pokud dítě používá VOKS, používejte v režimu i ve schématech stejné obrázky ze stejné sady.

Nejčastější chyby

Situace → jaký vizuál → jak ho použít