Jak ve školce podporovat řeč

Řeč se nerozvíjí v patnáctiminutové chvilce u stolečku. Rozvíjí se u svačiny, v šatně a na pískovišti — pokud dospělý ví, co v těch chvílích dělat. Následující techniky nestojí čas navíc, protože se dějí uvnitř toho, co ve třídě stejně probíhá.

Kde končí práce logopeda a začíná práce školky

Klinický logoped stanoví diagnózu, určí cíle a pracuje na nich individuálně, typicky dvacet až čtyřicet minut jednou za týden až za tři týdny. Školka má stejné dítě osm hodin denně, pět dní v týdnu. To je jiný nástroj a má se používat na jinou práci.

Terapie umí dělat věci, které školka dělat nemůže: vyvozovat hlásku, cvičit sluchovou diferenciaci na řízeném materiálu, stavět jazyk podle strukturovaného plánu. Školka umí něco, co terapie nikdy nedožene: být u toho pořád, v situacích, které mají pro dítě smysl, a s dvaceti dalšími mluvčími kolem.

Proč školka netrénuje izolované hlásky

Vývojová dysfázie není vada výslovnosti. Je to porucha jazyka — postihuje slovní zásobu, tvary slov, stavbu vět a porozumění. Výslovnost bývá porušená také, ale je to průvodní jev, ne jádro. Když dítě s dysfázií zvládne říct čistě „r", nezíská tím ani jedno nové slovo a ani jednu srozumitelnější větu.

Druhý důvod je odborný. Vyvozování hlásky je technický postup: záleží na postavení jazyka, na tom, ze které hlásky se vychází, a na tom, kdy přejít do slabik. Nepovedené vyvozování se dá odstranit hůř než původní chyba. Vyvozuje ten, kdo je na to školený.

Třetí důvod je časový. Deset minut denně, které padnou na opakování slabik u zrcadla, je deset minut, které dítě nestrávilo mluvením o něčem, co ho zajímá. U dítěte s dysfázií je to špatná směna.

Techniky modelování jazyka

Modelování znamená, že dospělý dodá jazyk přesně ve chvíli, kdy má dítě před sebou jeho význam. Dítě neslyší slovo o autíčku někdy během dne, ale ve vteřině, kdy autíčko drží v ruce. Tím se slovo ukládá.

Techniky níže se dají použít dnes odpoledne. Nepotřebujete na ně pomůcky, jen změnu vlastního mluvení. Obecné zásady komunikace, na kterých všechny stojí, najdete v textu jak mluvit s dítětem s dysfázií.

Komentování vlastní činnosti (self-talk)

Popisujete nahlas, co právě děláte vy. Dítě dostane jazyk připojený k viditelnému ději, aniž by muselo cokoli odpovídat. To je pro dítě, které se mluvení bojí, zásadní úleva.

• U dřezu: Já myju hrnek. Teď ho utřu. Hrnek dám do skříňky.
• Při chystání barev: Otvírám vodovky. Namočím štětec. Štětec je mokrý.
• V šatně: Zapínám si bundu. Nahoře, dole. Hotovo.

Mluvte v krátkých větách o tom, co je vidět teď, ne o tom, co bylo včera. Nekomentujte celý den — pět minut u jedné činnosti stačí. Souvislé mluvení bez pauz se po chvíli stane zvukovou kulisou, kterou dítě přestane sledovat.

Komentování činnosti dítěte (parallel talk)

Totéž, ale popisujete, co dělá dítě. Dodáváte slova k jeho vlastnímu jednání, tedy k tomu, na co se právě dívá a co ho zajímá.

• Stavíš vysokou věž. Dáváš červenou kostku nahoru.
• Ty kopeš do písku. Máš plnou lopatku.
• Sundal jsi bačkoru. Dáváš ji do sáčku.

Klíč je nechat dítě vést. Nepřesměrovávejte ho k tomu, co byste chtěli, aby dělalo. Komentář má být popis, ne skrytý pokyn — stavíš věž ano, a co kdybys tam dal ještě modrou? ne.

Rozšíření a přeformulování

Dítě řekne, co umí. Vy odpovíte totéž, ale gramaticky správně a o kousek delší. Nekomentujete chybu, jen podáte lepší verzi.

• Dítě: „auto bum" — vy: Ano, auto spadlo.
• Dítě: „já papat" — vy: Ty chceš jíst.
• Dítě: „ten pes velký" — vy: Ten pes je velký. Je to velký pes.
• Dítě: „my byli venku" — vy: Byli jsme venku na zahradě.

Platí pravidlo o jeden krok výš. Když dítě mluví ve dvou slovech, modelujte tři, ne sedm. Věta, která je moc dlouhá, se nezpracuje a nezapamatuje. Rozšíření se dělá klidným tónem, jako by šlo o pokračování rozhovoru — protože o to jde.

Opakování správného tvaru bez opravování

Zvláštní případ rozšíření: dítě řekne slovo špatně, vy ho v odpovědi použijete správně a jdete dál. Neříkáte „ne, říká se", nenecháváte dítě opakovat, netaháte ho zpátky.

• Dítě: „kokodýl" — vy: Krokodýl, hm. Ten má velkou tlamu.
• Dítě: „dva stromu" — vy: Vidím dva stromy. Tenhle a tenhle.
• Dítě: „šel jsem s babička" — vy: Byl jsi s babičkou. A kam jste šli?

Správný tvar můžete v příštích dvou minutách nenápadně použít ještě dvakrát. Nenápadné opakování ve větě funguje líp než jedno hlasité opravení, po kterém dítě zmlkne.

Výběr ze dvou možností

Otevřená otázka („co chceš?") vyžaduje, aby dítě samo vylovilo slovo z paměti. To je přesně to, co u dysfázie nefunguje. Výběr ze dvou možností dítěti slovo předloží — stačí ho zopakovat, ne vymyslet.

• Chceš jablko, nebo hrušku?
• Postavíš garáž, nebo most?
• Půjdeš na koloběžku, nebo na houpačku?

Ke slovům přidejte předměty nebo obrázky, ať má dítě na co ukázat. Když ukáže a nic neřekne, přijměte to a slovo doplňte: Hrušku. Chceš hrušku. Dítě se učí, že ukázání funguje a že se slovo pojí s tím, co dostalo. Práci s obrázky rozvádí vizuální podpora.

Nabízejte možnost, kterou dítě opravdu dostane. Nabídka, po jejímž zvolení následuje „to teď nejde", techniku spolehlivě znehodnotí.

Pauza a čekání

Dítě s dysfázií potřebuje po otázce znatelně víc času než ostatní: musí větu zpracovat, najít slovo a poskládat tvar. Běžné tempo dospělého mu na to dá zlomek vteřiny. Pak už mluví někdo jiný.

Po každé otázce nebo nabídce počítejte v duchu do pěti. Dívejte se na dítě, mírně se nakloňte, tvařte se očekávavě — a mlčte. Pět vteřin ticha ve třídě je nejtěžší dovednost učitelky, protože ticho působí jako selhání a tělo ho chce vyplnit. Přeformulovaná otázka, nápověda nebo odpověď za dítě ale právě začínající větu smaže a dítě se naučí, že čekat se nevyplatí.

Nastražená situace (sabotáž)

Když je všechno připraveno, dítě nemá důvod nic říct. Když něco chybí, důvod vznikne. Nejde o trápení dítěte — jde o vytvoření krátké mezery, kterou lze zaplnit jen komunikací.

• Chybějící lžíce — dítě dostane misku s polévkou a nic dalšího. Počkejte pět vteřin.
• Zavřená krabice — oblíbená stavebnice v průhledné dóze, kterou dítě neotevře samo.
• Kousek papíru — všichni dostanou velký arch, dítě malý kousek.
• Chybějící díl — puzzle bez jednoho dílku, který máte v kapse.
• Nesmysl — podejte dítěti k svačině pastelku a tvařte se vážně. Reakce bývá silná a často slovní.
• Příliš mnoho — nalijte do hrnku kapku vody. Přijde stížnost, a to je řeč.

Přijměte jakoukoli komunikaci: pohled, ukázání, zvuk, gesto, slovo. Odpovězte tím, co dítě chtělo říct, a věc dejte: Chybí ti lžíce. Tady je lžíce. Nikdy nevynucujte slovo výměnou za předmět — dítě, které slovo nemá, se dostane do pasti a situace skončí pláčem.

Dialogické čtení místo předčítání

Při běžném předčítání mluví dospělý a dítě poslouchá. Dítě s dysfázií z toho má málo: text je delší a složitější než jeho jazyk a nikdo nekontroluje, jestli mu rozumí. Dialogické čtení otočí role — dítě mluví o knize a dospělý ho v tom podpírá.

Dialogické čtení funguje nejlépe ve dvojici nebo ve trojici, v klidném koutku, sedm až deset minut. Ve dvacetičlenném kruhu se dělat nedá — tam čtěte běžně a dialogickou verzi si nechte na odpolední hru.

Když dítě mluví špatně

Nutkání opravit chybu je silné a míní se dobře. U dítěte s dysfázií ale oprava nefunguje: dítě nezná správný tvar, takže ho po vyzvání nevytvoří. Jediné, co se naučí, je, že mluvení vede k nepříjemnému zdržení. Následuje mlčení, jednoslovné odpovědi a věty typu „nevím".

Slovní zásoba

U dysfázie vázne slovní zásoba ve dvou různých místech a je užitečné je rozlišovat. Slova se hůř ukládají a hůř vybavují.

Ukládání. Zvuková podoba slova se v paměti usadí méně přesně. Dítě si zapamatuje, že slovo je delší a začíná na „k", ale přesné pořadí slabik se rozmaže — vzniká „kokodýl" místo „krokodýl" nebo „telemize" místo „televize". Nepřesně uložené slovo se pak špatně hledá, protože paměť nemá podle čeho hledat.

Vybavování. Dítě slovo zná, ale v dané chvíli ho nevyloví. Poznáte to podle typických projevů: dlouhé pauzy uprostřed věty, „ten, jak se to", náhrada obecným slovem („věc", „dělat", „takový"), náhrada slovem ze stejné skupiny (vidlička místo lžíce, pes místo kočka), opisování funkce („to, co se s tím jí"). Dítě, které řekne „to na vlasy" místo „hřeben", má slovo uložené — jen k němu nedosáhne.

Jak se dítě naučí nové slovo

Jedno hezké představení předmětu nestačí. Dítě s dysfázií potřebuje slovo potkat mnohokrát, v různých situacích a s víc než jedním smyslem.

1. Řekněte slovo zřetelně a samostatně. Nejdřív samotné slovo, potom ve větě: Hřeben. To je hřeben.
2. Dejte předmět do ruky. Dítě ho ohmatá, zkusí, k čemu je. Hmat a pohyb pomáhají uložení.
3. Přidejte pohyb nebo gesto. Naznačte česání. Gesto později poslouží jako nápověda při vybavování.
4. Ukažte obrázek. Obrázek přenese slovo mimo situaci, do níž je zatím přilepené.
5. Řekněte, k čemu to je a kam patří. Hřeben je na vlasy. Patří do koupelny. Funkce a kategorie tvoří háčky pro pozdější hledání.
6. Potkejte slovo znovu jinde. V knize, v šatně, u zrcadla, na obrázku, v písničce. Cílem je několik různých setkání za týden, ne jedno dokonalé.
7. Vraťte se k němu za dva dny a za týden. Opakování s odstupem drží slovo v paměti déle než opakování v jednom bloku.

Tematické okruhy

Slova se učí snáz, když k sobě patří. Vyberte na týden jeden okruh a šest až osm slov, která z něj dítě opravdu potřebuje. Ne dvacet.

• Oblečení — bunda, čepice, rukavice, zip, kapsa, bačkory. Nacvičuje se v šatně, dvakrát denně, samo od sebe.
• Jídlo a stolování — lžíce, vidlička, hrnek, ubrousek, polévka, přidat, dolít.
• Tělo — koleno, loket, rameno, brada. Spojte s písničkou a dotykem.
• Zahrada a počasí — lopatka, kbelík, klouzačka, kaluž, mráz, vítr.
• Slovesa — nejopomíjenější skupina. Nese je věta: nalít, zavřít, hledat, spadnout, roztrhnout, schovat.
• Předložky a vztahy — na, pod, do, za, vedle, mezi.

U každého okruhu udělejte jednu věc navíc: vyfoťte předměty ve vlastní třídě a vytiskněte je. Fotka vlastní šatny je pro dítě srozumitelnější než kreslený piktogram z internetu.

Nástroje na vybavování

Když dítě hledá slovo, nedávejte mu odpověď hned a neříkejte „no tak, to přece víš". Nabídněte nápovědu a nechte ho dojít samo — vybavení, ke kterému dítě dorazí vlastní silou, posílí cestu ke slovu příště.

Gramatika a věty

Čeština stojí na koncovkách a ty jsou u dysfázie oslabené dlouho. Dítě říká „dva auto", „s babička", „on spadl ze schod". Nejde o nedbalost ani o vliv prostředí — jde o jádro poruchy. Přesto se s tím dá pracovat, pokud se cílí na jednu věc a nechá se jí čas.

Postupné prodlužování věty

Zjistěte, kolik slov má běžná věta dítěte, a modelujte o jedno až dvě víc. Když dítě mluví ve dvou slovech, vaše odpovědi mají tři až čtyři. Až se dvouslovné věty ustálí ve tříslovné, posuňte se zase o krok.

• Dítě: „táta jede" — vy: Táta jede autem.
• Později: Táta jede autem do práce.
• Ještě později: Táta jede autem do práce, protože je pondělí.

Předložky

Předložky se učí pohybem, ne obrázkem. Vezměte krabici a autíčko a nechte dítě předvést každou variantu: auto na krabici, pod krabicí, v krabici, za krabicí, vedle krabice. Zpočátku říkejte předložku vy, dítě předvádí. Pak role prohoďte.

• Schovávaná s plyšákem — dítě zavře oči, medvěd se schová a hledá se podle pokynů: Podívej se pod stůl.
• Překážková dráha — proleze pod lavičkou, přeskoč přes provaz, oběhni kolem stromu. Předložka je v těle.
• Úklid jako cvičení — Dej kostky do košíku a košík pod polici.

Čísla a tvary

Množné číslo trénujte tak, že věci prostě počítáte nahlas a zdůrazňujete koncovku: jedno auto, dvě auta, tři auta. Rozdávání svačiny, přepočítávání dětí v kruhu i sbírání kaštanů to obstarají bez zvláštní hodiny.

Časy

Minulý čas se cvičí vzpomínáním, budoucí plánováním. Obojí se dá zavěsit na denní režim — vizuální pás karet ukazuje, co bylo a co bude, takže dítě má oporu i tehdy, když samo tvary nezvládá. Postup popisuje denní režim a přechody.

• Odpoledne u karet: Ráno jsme cvičili. Potom jsme svačili.
• Ráno: Dneska půjdeme do lesa. Budeme hledat šišky.
• Fotky z výletu na nástěnce ve výšce dětí jsou nejlepší materiál na minulý čas, jaký ve školce máte.

Hry, které gramatiku trénují mimochodem

• Kufr — „Jedu na dovolenou a beru si…" Trénuje pád i paměť. Dítěti s dysfázií dejte obrázky, aby nemuselo řadu držet v hlavě.
• Co chybí — pět předmětů, jeden zmizí. Odpověď vyžaduje tvar: Chybí lžíce.
• Hádanky podle funkce — „Je to na zahradě, kopeš s tím." Cvičí popis i kategorie.
• Co dělá — obrázky lidí při činnostech, dítě tvoří větu se slovesem.
• Nesmysly — řeknete větu, která nedává smysl („Ponožku si dám na hlavu"), a dítě protestuje. Protest je nejpřirozenější věta, jakou lze vyvolat.

Porozumění

Porozumění se přehlédne nejsnáz. Dítě přikývne, kouká na ostatní a udělá totéž co ony, takže vypadá, že rozumí. Ověřte to jinak: nezeptejte se Rozumíš?, ale Co budeš dělat? Odpověď ukáže, kolik z pokynu prošlo.

Náročnost pokynů zvyšujte po stupních a novou úroveň zaveďte teprve tehdy, když předchozí drží několik dní v různých situacích.

1. Jednokrokový pokyn. Dej misku na stůl. Jméno dítěte napřed, oční kontakt, jedna činnost.
2. Dvoukrokový pokyn ve správném pořadí. Dej misku na stůl a přines hadr.
3. Pokyn s předložkou. Dej pastelky pod polici. Tady se ukáže, jestli dítě předložky slyší, nebo hádá podle předmětů.
4. Pokyn s vlastností. Přines mi tu velkou modrou kostku.
5. Pokyn s podmínkou. Když máš modré tričko, postav se ke dveřím.
6. Pokyn s obráceným pořadím. Než si vezmeš bundu, obuj se. Nejtěžší varianta — dítě slyší „bundu" první a jde pro ni.

Když dítě uvázne, nezvyšujte hlasitost, ale snižte úroveň o jeden stupeň a přidejte ukázání. Opakování téhož pokynu potřetí týmiž slovy nepomůže; pomůže kratší věta a gesto.

Sluchové vnímání a předčtenářské dovednosti

Sluchové rozlišování, slabiky, rýmy a první hláska tvoří základ, na kterém pak ve škole stojí čtení. U dysfázie bývá tahle oblast oslabená a stojí za to pracovat na ní už ve školce — ale bez drilu a v pořadí od nejsnazšího.

1. Rytmus a tempo. Vytleskávání říkanek, bubnování, chůze do rytmu, střídání pomalu a rychle. Zvládne to i dítě, které nemluví.
2. Slabiky ve jménech. Vytleskejte jméno každého dítěte v kruhu. Ma-rek, Te-rez-ka. Ke každému tlesknutí položte na koberec jeden kroužek — slabika se stane viditelnou.
3. Slabiky ve slovech. Skákání po slabikách, každý skok jedna slabika. Pohyb pomáhá víc než sezení u stolu.
4. Poznávání rýmu. Nejdřív jen posoudit dvojici: Rýmuje se kos a nos? Teprve mnohem později rým vymýšlet.
5. První hláska. Slyšíš na začátku m? Zdůrazněte ji protažením: mmmáma, mmmíč.
6. Poslední hláska a rozklad slova. Až v posledním roce před školou a jen u dětí, kterým jde předchozí.

Když to nejde

Rýmy a hláska na začátku slova bývají u dysfázie dlouho nedostupné, i když dítě jinak dělá pokroky. To není důvod k tlaku ani k dennímu procvičování stále téhož.

• Vraťte se o stupeň níž a zůstaňte tam týdny. Rytmus a slabiky mají hodnotu samy o sobě.
• Přidejte obraz a pohyb. Žetony za slabiky, skoky, karty s obrázky. Čistě sluchové úlohy jsou nejtěžší varianta.
• Zkraťte na tři minuty a dělejte to častěji. Delší nácvik dítě jen vyčerpá.
• Ověřte sluch. Opakovaně přeslechnuté pokyny a potíže s rozlišováním podobných slov si zaslouží vyšetření sluchu a zmínku logopedovi.
• Zapište, co jste zkoušeli. Trvající obtíže v téhle oblasti patří do podkladů pro ŠPZ a do úvah o školní zralosti — podrobně v textu o předškolákovi a odkladu.

Denní příležitosti

Následující situace se ve třídě odehrávají každý den bez ohledu na to, jestli s nimi počítáte. Stačí do nich vložit jazyk.

Šatna

• Komentujte oblékání krok za krokem: Nazouváš botu. Zapneš zip. Nahoru.
• Nastražte situaci: schovejte jednu rukavici. Něco ti chybí. Co to je?
• Trénujte předložky na věšáku: bunda na háčku, boty pod lavičkou, čepice v rukávu.

Jídlo

• Nabízejte výběr ze dvou a čekejte pět vteřin: Chceš mléko, nebo čaj?
• Nechte dítě rozdávat lžíce a počítat nahlas: jedna lžíce, dvě lžíce, tři lžíce.
• Naučte a modelujte jednu funkční větu, kterou dítě uplatní denně: Chci přidat.

Úklid

• Zadávejte dvoukrokové pokyny s předložkou: Dej kostky do bedny a bednu pod stůl.
• Třiďte podle kategorií nahlas — auta k autům, zvířata ke zvířatům. Kategorie později pomáhají vybavování.
• Uklízejte na písničku, která má vždy stejný text. Opakovaný text se dítě naučí a začne ho zpívat s ostatními.

Pobyt venku

• Slovesa pohybu vyslovujte v okamžiku pohybu: Lezeš nahoru. Skáčeš dolů.
• Sbírejte věci do kbelíku a pojmenovávejte je. Přírodniny jsou zdarma a dají se odnést do třídy.
• Hrajte hledačku podle pokynů s předložkou: Šiška je za tím velkým stromem.

Ranní kruh

• Dejte dítěti s dysfázií pevné místo vedle učitelky a odpovídat ho nechte až po několika ostatních — uslyší vzor.
• Nabízejte odpověď ukázáním na obrázek, ne jen slovem.
• Držte stejnou úvodní strukturu každý den. Naučená rutina uvolní kapacitu na obsah.

Čtení pohádky

• Před čtením ukažte tři obrázky klíčových slov a pojmenujte je. Dítě pak text nepotká úplně bez přípravy.
• Čtěte pomaleji, než je vám příjemné, a po každé stránce se na vteřinu zastavte.
• Stejnou pohádku čtěte několikrát za sebou. Podruhé dítě rozumí víc než poprvé a potřetí se přidá.

Vaření a pečení

• Nejsilnější aktivita, jakou máte: sekvence, slovesa, předložky a smysly v jednom. Nasypeme mouku. Rozbijeme vejce. Zamícháme.
• Vyvěste procesní schéma s obrázky kroků a nechte dítě odškrtávat. Vizuální oporu rozvádí vizuální podpora.
• Nastražte chybějící pomůcku: mísa bez vařečky. Vznikne důvod něco říct.
• Druhý den si o pečení povídejte nad fotkami — minulý čas se nabídne sám.

Skupina a jednotlivec

Většina technik zní jako práce jeden na jednoho, což ve třídě s dvaceti dětmi vypadá neproveditelně. Proveditelné to je, když se cíl přenese do skupinové činnosti a individuální čas se omezí na krátké, ale pravidelné vstupy.

• Dvě minuty denně předčí dvacet minut týdně. Krátký každodenní kontakt při volné hře, kdy si k dítěti sednete a komentujete, co dělá, udělá víc než jedno dlouhé cvičení v pátek.
• Předem dodejte slova. Než začne řízená činnost, ukažte dítěti tři až čtyři slova, která v ní zazní. Ve skupině je pak pozná místo toho, aby je luštilo.
• Neptejte se prvního. Dítě s dysfázií odpovídá jako čtvrté nebo páté v pořadí, aby slyšelo vzor odpovědi.
• Dejte otázku dopředu. Za chvilku se tě zeptám, jakou máš barvu. Rozmysli si to. Předem ohlášená otázka není past.
• Umožněte neslovní odpověď. Ukázat na obrázek, zvednout kartu, přinést předmět. Účast beze slov je pořád účast.
• Dejte roli, která nevyžaduje mluvení. Rozdat, zvonit, otočit obrázek, být pomocník. Dítě je uprostřed dění a nemá výkonový tlak.
• Pracujte v malé skupině. Trojice u stolku je pro jazyk dvacetkrát efektivnější než celý kruh. Kolegyně nebo asistent mezitím drží zbytek třídy.
• Zapojte ostatní děti. Dvojice, ve které kamarád rozumí a překládá, funguje — jen ho nenechte odpovídat místo dítěte.

Návaznost na logopeda a rodiče

Nejčastější ztráta se děje na přechodech: logoped pracuje na jednom, školka na druhém a doma se dělá třetí věc. Tři různé cíle znamenají tři pomalé pokroky místo jednoho rychlého.

• Zjistěte cíl, ne diagnózu. Zeptejte se rodiče jednou větou: Na čem teď u logopeda pracujete? Odpověď „na množném čísle" nebo „na slově s dvěma slabikami" vám dá směr na měsíc.
• Používejte sešit obousměrně. Do logopedického sešitu si nepište úkoly navíc — poznamenejte, co jste ve třídě viděli. Dvě věty stačí: kolik slov mělo dítě ve větě a co samo řeklo.
• Pošlete konkrétní ukázku. Věta, kterou dítě řeklo doslova, je pro logopeda cennější než tvrzení „mluví líp".
• Nabídněte se ke společné schůzce. Dvacet minut s rodičem a logopedem jednou za pololetí sjednotí, co se má opakovat kde.
• Neposílejte domů úkoly. Rodič má večer patnáct minut a plno starostí. Místo cvičení navrhněte jednu činnost, která do dne zapadne: povídání nad fotkami z výletu, komentování při vaření, výběr ze dvou u večeře.
• Dejte rodičům jeden nástroj, ne deset. Nejlépe čekání pěti vteřin a rozšíření věty. Když si osvojí tohle, mají hotovo víc než z jakéhokoli pracovního listu. Jak takový rozhovor vést, rozebírá text o spolupráci s rodiči.