VOKS krok za krokem

VOKS je způsob, jak dát dítěti bez použitelné řeči nástroj, kterým si samo řekne o to, co chce. Není to cvičení a není to náhrada logopedie. Je to komunikace — a od chvíle, kdy ji dítě má, se ve třídě změní víc věcí, než čekáte.

Co VOKS je a co není

VOKS je zkratka pro Výměnný obrázkový komunikační systém. Jde o českou adaptaci metodiky PECS, jejíž autorkou je Margita Knapcová. Princip je v názvu: dítě předá — vymění — obrázek dospělému a dostane za něj to, co si přálo. Ne pochvalu, ne razítko. Přesně tu věc.

Systém se zavádí postupně, po lekcích, a vede ho odborník vyškolený přímo pro VOKS. Ten určí, kdy je dítě připravené na další fázi, jaké obrázky se používají, jak se pracuje s chybou a kdy se co mění. Škola do systému vstupuje jako partner, který v něm pokračuje — jednotně a přesně podle pokynů, které od odborníka dostane.

Pozor

Tato stránka vysvětluje, jak VOKS funguje a co od školy potřebuje. Není to metodická příručka a nenahrazuje zaškolení. Systém si škola nemůže zavést sama z textu — ani z tohoto. Když ve třídě máte dítě, u kterého by VOKS dával smysl, začíná cesta u klinického logopeda, speciálně pedagogického centra nebo jiného pracoviště, které VOKS vede.

Co VOKS není

Není to denní režim na zdi — piktogramy, které dítěti ukazují, co bude následovat, jsou vizuální podpora. Ta jde od dospělého k dítěti. VOKS jde opačným směrem: od dítěte k dospělému. Obojí se často používá souběžně, ale je to jiný nástroj na jinou práci.
Není to jediná cesta — VOKS je jedna z metod alternativní a augmentativní komunikace. Pro některé děti je vhodnější znakování, komunikační tabulka nebo aplikace v tabletu. O výběru rozhoduje odborník podle dítěte, ne podle toho, co má škola po ruce.
Není to odměnový systém — obrázek není žeton, který se dá zasloužit nebo ztratit. Je to slovo. Odebrat dítěti obrázek znamená vzít mu slovo.
Není to poslední možnost — nezavádí se až tehdy, když všechno ostatní selhalo. Čím dřív dítě dostane funkční způsob dorozumění, tím lépe.

Pro koho VOKS je

VOKS je pro dítě, které nemluví vůbec, nebo mluví tak málo a tak nesrozumitelně, že se běžně nedomluví. Rozhodující není diagnóza, ale funkční stav: dokáže dítě spolehlivě sdělit, co chce, komukoli, kdykoli? Když je odpověď ne, je téma na stole.

Nejčastěji se VOKS spojuje s poruchami autistického spektra, protože odtud pochází původní metodika. Používá se ale i u dětí s těžší formou vývojové dysfázie, u kombinovaných postižení a u dětí, u kterých se řeč rozvíjí, ale zatím není použitelná pro dorozumění s cizím člověkem.

U vývojové dysfázie bývá obraz specifický: dítě rozumí víc, než umí říct, chce komunikovat a je z neúspěchu frustrované. Právě u něj má výměnný systém rychlý efekt, protože motivace k dorozumění tam už je — chybí jen kanál.

Signály, které stojí za zmínku na konzultaci

Dítě ve školce po několika měsících nepoužívá řeč k tomu, aby si o něco řeklo — bere si samo, vodí dospělého za ruku nebo čeká, až někdo uhodne.
Vztek a pláč se opakovaně objevují v situacích, kdy dítě něco chce a nedokáže to sdělit.
Dítě mluví doma s matkou, ale ve třídě mu nikdo nerozumí, včetně dětí.
Slovní zásoba stagnuje a dítě přestává zkoušet mluvit, protože to nefunguje.

Pedagog nediagnostikuje a nerozhoduje o metodě. Ale je to on, kdo tyhle věci vidí a může je popsat — rodičům při rozhovoru a školskému poradenskému zařízení v podkladech. Jak takový podnět formulovat, najdete v textu o podpoře ve škole.

„Nezačne pak mluvit ještě míň?"

Když mu dáme obrázky, přestane se snažit mluvit. Bude mít pohodlnější cestu a řeč už nepotřebuje.

Obava vychází z představy, že dítě mlčí, protože se mu nechce, a že mluvit ho donutí jedině nouze. U dítěte s vývojovou poruchou jazyka to tak není. Nemlčí z pohodlnosti — nemá k dispozici slova ani větnou stavbu, kterou by je poskládalo. Nedostatek nástroje se nedá vyřešit odepřením jiného nástroje.

V praxi se stává opak. Dítě, které roky zažívá, že jeho pokusy o dorozumění nikam nevedou, se snažit přestává. Naučená bezmoc je reálné riziko. Jakmile zjistí, že komunikace funguje — že po jeho aktivitě následuje výsledek — začne komunikovat víc, ne míň. A protože každá výměna je doprovázená mluveným slovem dospělého, dostává současně jazykový model přesně v okamžiku, kdy dává smysl.

Funkční komunikace řeč nebrzdí, ale podporuje. Obrázek je most k řeči, ne její náhrada. U řady dětí se mluvená slova začnou objevovat právě při výměnách — nejdřív jako doprovod obrázku, později místo něj.

Rodičům, kteří se toho bojí, pomáhá jedna konkrétní věta: Obrázek mu nebere řeč. Dává mu důvod komunikovat a k němu slovo, které si může zapamatovat. Víc o vedení takových rozhovorů najdete v textu o spolupráci s rodiči.

Jak systém funguje v principu

Základní jednotka je výměna. Dítě vezme obrázek, přijde s ním k dospělému, položí mu ho do ruky a dospělý mu okamžitě dá věc, kterou obrázek znamená. K tomu ji pojmenuje: Ty chceš auto. Tady je auto.

Na téhle jednoduché sekvenci stojí tři věci, které se nesmí ztratit ani po roce používání.

1. Komunikaci iniciuje dítě

Ne dospělý. To je nejčastěji porušený a nejdůležitější princip celého systému. Cílem není, aby dítě umělo na vyzvání ukázat správný obrázek. Cílem je, aby si samo všimlo, že něco chce, došlo si pro obrázek a přišlo s ním za člověkem, který mu to může dát.

Proto se v prvních fázích dospělý neptá. Neříká Co chceš? ani Ukaž mi obrázek. Nepobízí, nenapovídá slovem. Jen tam je, má u sebe žádoucí věc a čeká. Otázka přichází až mnohem později jako samostatná dovednost — a i pak zůstává vedlejší, protože skutečná komunikace se v životě neodehrává formou dotazů.

2. Začíná se u toho, co dítě opravdu chce

První obrázky nejsou pes, dům a míč. Jsou to věci, po kterých dítě samo sahá: konkrétní sušenka, konkrétní bublifuk, tablet, houpačka, oblíbené autíčko. Odborník je zjišťuje pozorováním, ne dotazem — sleduje, k čemu se dítě vrací, když si může vybrat.

Důvod je prostý. Aby se dítě naučilo, že výměna funguje, musí být výsledek výměny dost silný na to, aby stálo za to opakovat ji. Obrázek hrušky, kterou dítě nejí, nenaučí nic.

Školka a škola v tom hrají roli, kterou nikdo jiný nezastane: vidí dítě celý den a ví, co ho baví tenhle týden. Zájmy se mění a seznam motivujících věcí je potřeba průběžně doplňovat.

3. Nikdy se nezačíná u testování

Věta Ukaž, kde je pes. nemá s VOKS nic společného. Je to zkoušení porozumění, ne komunikace. Dítě při ní nic nezíská, jen prokazuje. Systém staví na opačném základu: dítě něco chce, jedná a dostane to. Zkoušení do prvních fází nepatří vůbec a i později se výměně vyhýbá.

Když z výměny zmizí to, že dítě dostane, co chtělo, není to už komunikace. Je to úkol.

Postup po fázích

Následující přehled popisuje logiku postupu, aby pedagog věděl, kde se dítě zrovna nachází a co se od něj v té chvíli čeká. Přesné pořadí kroků, kritéria pro posun a práci s chybou určuje ten, kdo systém zavádí. Nepřeskakujte fáze a neposouvejte dítě dál na vlastní pěst, ani když to vypadá, že už na to má.

Výměna jednoho obrázku se dvěma dospělými

Dítě se učí jedinou věc: vzít obrázek a dát ho do ruky druhému člověku. Nic víc. Nerozlišuje, nevybírá, nemluví.

Jak to vypadá: dítě sedí, před ním je jeden obrázek. Naproti sedí komunikační partner s žádanou věcí viditelně v ruce. Za dítětem je druhý dospělý, který mu zezadu fyzicky pomůže obrázek vzít a vložit partnerovi do dlaně.
Co dělá pedagog: jako partner drží věc, čeká a v okamžiku, kdy obrázek dostane do ruky, ji okamžitě předá a pojmenuje. Bublifuk. Reakce musí přijít do jedné až dvou vteřin.
Čemu se vyhnout: mluvení. Partner nevyzývá, nepobízí, neptá se, neříká Dej mi to. Pomocník za dítětem nemluví vůbec — vede jen ruku a pomoc postupně zeslabuje, dokud dítě nezvládne výměnu samo.

Samostatnost a vzdálenost

Dítě se učí, že komunikace vyžaduje jeho pohyb: musí si dojít pro obrázek a musí najít člověka, kterému ho předá.

Jak to vypadá: obrázek už není na stole před dítětem, ale na komunikační knize odloženě. Partner postupně sedí dál, pak stojí zády, pak je v jiné části třídy. Dítě jde ke knize, vezme obrázek, dojde k dospělému a předá mu ho.
Co dělá pedagog: vzdaluje se pomalu a po malých krocích. Zůstává dostupný — když se dítě zastaví na půl cesty, počká, nejde mu naproti. Vytváří během dne příležitosti, kdy dítě něco chce a partner není hned vedle něj.
Čemu se vyhnout: chodit si pro obrázek k dítěti, podávat mu ho do ruky nebo dělat, že si dítěte nevšímáte, když už stojí u vás. Tahle fáze je klíčová pro reálný provoz — bez ní systém funguje jen u stolečku.

Rozlišování mezi obrázky

Fáze, ve které se dítě učí vybrat mezi dvěma a postupně více obrázky ten, který odpovídá tomu, co skutečně chce.

Jak to vypadá: na knize jsou dva obrázky. Dítě jeden podá a dostane přesně to, co podalo — i když je vidět, že chtělo něco jiného. Právě z toho se učí, že na výběru záleží. Odborník má pro tenhle moment přesný postup opravy, kterým se řídíte.
Co dělá pedagog: hlídá, aby oba obrázky byly zřetelně odlišné a aby se jejich pozice na knize střídala. Dítě se snadno naučí brát obrázek vlevo místo obrázku správného.
Čemu se vyhnout: napovídání pohledem, prstem nebo posunutím obrázku blíž. A nepřidávejte obrázky rychleji, než určí odborník — velká nabídka nerozlišených symbolů systém zablokuje.

Větný proužek „Chci ___"

Dítě se učí skládat sdělení ze dvou částí: symbol pro „chci" a obrázek věci. Předává už celý proužek, ne jednotlivý obrázek.

Jak to vypadá: dítě dá na proužek symbol „chci", připojí obrázek, proužek sundá a podá ho partnerovi. Ten proužek přečte nahlas zleva doprava a ukazuje přitom na jednotlivé symboly: Chci sušenku.
Co dělá pedagog: čte pomalu a vždycky stejně. Po přečtení chvíli počká — v téhle pauze se u některých dětí objeví první mluvené slovo. Věc předá i tehdy, když dítě nic neřekne.
Čemu se vyhnout: nutit dítě, aby slovo zopakovalo, a podmiňovat tím vydání věci. Pauza je nabídka, ne požadavek.

Odpověď na otázku „Co chceš?"

Teprve tady vstupuje do hry dotaz dospělého. Dítě se učí reagovat proužkem na položenou otázku, aniž by ztratilo schopnost začít samo.

Jak to vypadá: partner se zeptá Co chceš? a dítě odpoví sestavením a předáním proužku.
Co dělá pedagog: ptá se jen občas a hlídá poměr. Většina výměn během dne má i nadále vycházet z dítěte.
Čemu se vyhnout: udělat z otázky standard. Jakmile se dospělí začnou ptát pokaždé, dítě přestane iniciovat a systém se vrátí o několik fází zpátky, aniž si toho někdo všimne.

Komentování a další funkce komunikace

Dítě se učí používat obrázky i k něčemu jinému než k žádosti — sdělit, co vidí, co slyší, co má, co se mu líbí nebo nelíbí.

Jak to vypadá: objeví se struktury typu „vidím ___" nebo „mám ___", odmítnutí, slova pro vlastnosti a postupně další. Rozsah a pořadí určuje odborník podle dítěte.
Co dělá pedagog: vytváří situace, které stojí za komentář — něco spadne, do třídy přijde pes, venku začne sněžit. Sám komentuje nahlas a nabízí model.
Čemu se vyhnout: očekávat, že se komentování objeví samo. Žádost má okamžitou odměnu, komentář ne — potřebuje víc příležitostí a víc trpělivosti.

Proč jsou na začátku potřeba dva dospělí

V první fázi má každý z dospělých úplně jinou úlohu a jeden člověk je zastat nemůže.

Komunikační partner sedí naproti. Drží žádanou věc, mlčí a čeká na obrázek. Musí zůstat tím, kdo dává — nesmí zároveň dítěti napovídat, protože pak by se dítě naučilo čekat na jeho pokyn místo toho, aby jednalo samo.
Pomocník je za dítětem. Nemluví, nedívá se dítěti do očí, jen fyzicky vede jeho ruku k obrázku a k dlani partnera. Pomoc postupně ubírá, až zmizí docela.

Kdyby to dělal jeden člověk, musel by dítě zároveň vyzývat i odměňovat. Tím by vznikla přesně ta závislost na pokynu dospělého, které se systém od začátku brání. Dítě by se naučilo výměnu jako reakci na vyzvání, ne jako vlastní iniciativu.

Tip do třídy

Dvojici tvoří typicky učitelka a asistent pedagoga. Domluvte si předem, kdo je ten den partner a kdo pomocník, a role během jednoho sezení neprohazujte. A dohodněte se, že pomocník opravdu mlčí — je to těžší, než to zní, protože pobídnout dítě je přirozený reflex.

Role školy

Škola VOKS nezavádí a nemění. Škola v něm pokračuje — a právě na tom stojí, jestli bude systém fungovat, nebo se rozpadne. Dítě má odborníka hodinu týdně a školu osm hodin denně.

Jednotnost napříč všemi dospělými

Dítě potřebuje, aby výměna dopadla stejně u učitelky, u asistenta, u paní kuchařky i u kolegyně, která zaskakuje. Když jeden dospělý obrázek přijme a druhý řekne Teď ne, počkej., systém se pro dítě stane nepředvídatelným a přestane ho používat.

Sepište jednu stránku A4: co dítě umí, co má kniha obsahovat, jak přesně reagovat na podaný obrázek a čeho se vyvarovat. Dejte ji každému, kdo se s dítětem potkává.
Zaškolte i suplující a provozní zaměstnance. Stačí pět minut a jedna věta: obrázek znamená, že mi něco říká, a musím na to reagovat hned.
Domluvte si jednoho člověka ve škole, který je kontaktem na odborníka. Otázky se posílají přes něj, ne pokaždé od někoho jiného.

Kniha musí být dostupná vždy a všude

Komunikační kniha není pomůcka na určitou činnost. Je to hlas dítěte. Musí být s ním na zahradě, v jídelně, v tělocvičně, v šatně i na výletě. Kniha zamčená ve skříni znamená dítě bez možnosti se ozvat.

Konkrétně to znamená domluvit, kdo knihu bere s sebou při přesunu, kam se odkládá venku, aby na ni dosáhlo dítě a ne jen dospělý, a co se s ní děje během odpoledního odpočinku. Tyhle věci vypadají triviálně, dokud je někdo nevyřeší — pak se systém udrží. Když je nevyřeší nikdo, kniha zůstává ve třídě.

Pozor

Obrázky se nikdy nepoužívají jako odměna ani jako trest. Nezabavují se za nevhodné chování, nedávají se za splněný úkol a nezkracuje se jejich nabídka, protože „dneska už toho bylo dost". Odebrat dítěti komunikační knihu je totéž jako zakázat jinému dítěti mluvit.

Praktická organizace ve třídě

Kde má kniha být a kdo za ni odpovídá

Jedno stálé místo ve třídě — dosažitelné dítěti bez pomoci, ve výšce jeho ruky. Ne na parapetu, ne na skříni, ne v šuplíku učitelky.
Jeden odpovědný člověk — obvykle asistent pedagoga. Ráno zkontroluje obsah, večer doplní, co chybí, a hlídá stav suchých zipů.
Pravidlo přesunu — kdo vede skupinu ven, bere knihu. Napište to do denního rozvrhu služeb, ať to není na paměti jednoho člověka.
Záložní sada — nechte si kopie základních obrázků v obálce ve třídě. Ztráta jednoho obrázku pak není událost na půl dne.

Když se obrázek ztratí

Stane se to. Vyměňte ho co nejrychleji ze záložní sady a udělejte novou zálohu. Do té doby dítěti neříkejte, že obrázek není — nabídněte mu knihu s tím, co v ní je, a věc, která chybí, mu podle možností dejte i bez obrázku. Cílem je, aby dítě neztratilo důvěru v to, že systém funguje.

Pokud se obrázky ztrácejí opakovaně, je to informace, ne selhání dítěte. Většinou znamená, že kniha není v pořádku technicky — špatné zipy, malé formáty, chybějící laminace. Řekněte to odborníkovi i rodičům.

Jak přidávat slovní zásobu

O tom, co se do knihy přidá a kdy, rozhoduje odborník. Škola k tomu ale dodává rozhodující podklad: seznam toho, co dítě ve třídě opravdu chce a co by potřebovalo umět říct.

Veďte týden jednoduchý zápis: kdy dítě něco chtělo a nemělo pro to obrázek. Stačí čárka a slovo.
Hlaste změny zájmů. Když dítě přestalo chtít bublifuk a chce sedět u akvária, je to podnět k úpravě.
Nepřidávejte obrázky sami a nevyrábějte je „aby to šlo rychleji". Nekonzistentní symbol — jiná grafika, jiná barva pozadí, jiné slovo pod obrázkem — dítě splete.
Když si obrázek vyrobit potřebujete, domluvte předem s odborníkem přesný formát a držte ho i doma. Sjednocení mezi školou a domovem patří mezi témata na nejbližší schůzce s rodinou.

Jak zapojit spolužáky

Děti se systém naučí rychleji než dospělí a jsou v něm často spolehlivější. Ale musí vědět, co dělat.

Vysvětlete třídě v jedné větě, o co jde: Adam si říká obrázkem. Když ti dá obrázek, dej mu to, co je na něm.
Nacvičte s dvěma až třemi dětmi konkrétní situaci — půjčení autíčka, podání pastelky. Dítě s VOKS tak získá i vrstevnické komunikační partnery, ne jen dospělé.
Nedělejte z pomáhání službu ani soutěž. Děti, které to baví, se přihlásí samy.
Hlídejte, aby spolužáci obrázky neuklízeli, nepřerovnávali a nepůjčovali si je na hraní.

Zavádění nového systému do třídy je vždycky organizační změna. Když se VOKS objevuje v době nástupu do školky, propojte ho s tím, co už řešíte při adaptaci — dítě, které má od začátku jak si říct o pití, prožije první týdny výrazně klidněji.

Nejčastější chyby

Co dělat

Čekat
Mít žádanou věc na očích a mlčky vyčkat, až dítě sáhne po obrázku. Tři vteřiny ticha jsou dlouhé pro vás, ne pro dítě.
Reagovat okamžitě
Obrázek v ruce znamená hotovou výměnu. Věc předejte do jedné až dvou vteřin a pojmenujte ji.
Držet knihu na dosah
Ve třídě, venku, v jídelně i na výletě. Dosah znamená, že si na ni dítě sáhne samo.
Používat systém celý den
U svačiny, na zahradě, při hře, při přechodech. VOKS je způsob dorozumění, ne cvičební jednotka.
Držet jednotný formát
Stejná grafika, stejná velikost, stejné popisky ve škole i doma. Změnu domlouvejte s odborníkem.
Ptát se odborníka
Když si nevíte rady, napište mu. Jedna otázka navíc je levnější než tři měsíce špatně zavedeného návyku.

Co nedělat

Ptát se místo čekání
Věty typu Co chceš? Ukaž mi obrázek. Nechceš pití? berou dítěti iniciativu. Naučí se čekat na pokyn a přestane začínat samo.
Nechávat obrázky mimo dosah
Kniha na skříni, v tašce nebo u učitelky znamená, že dítě nemá jak mluvit. Bez dosahu není komunikace.
Používat systém jen v „logopedické chvilce"
Patnáct minut u stolečku z VOKS udělá školní předmět. Dítě se naučí, že obrázky platí jen tam a jinde ne.
Odmítnout výměnu
Věty Teď ne. Až po úklidu. Dneska už ne. ruší základní pravidlo, že komunikace funguje. Když věc opravdu nejde dát, systém na to má vlastní řešení — vyžádejte si ho od odborníka předem, neimprovizujte.
Zdržovat reakci
Vzít obrázek a dokončit rozdávání svačiny znamená, že spojení mezi obrázkem a výsledkem se dítěti rozpadne.
Používat nekonzistentní obrázky
Doma fotografie, ve škole kreslený symbol, u logopeda třetí varianta. Pro dítě to nejsou tři podoby jednoho slova, ale tři různé věci.

Kdy VOKS omezit nebo ukončit

Odpověď je jednodušší, než se čeká: až ho dítě nepotřebuje. Tedy až spolehlivě sdělí mluvenou řečí totéž, co dosud sdělovalo obrázky — a to komukoli, v jakékoli situaci a i tehdy, když je unavené, ve stresu nebo v cizím prostředí.

To poslední je podstatné. Řeč, která funguje ráno v klidné třídě, často zmizí odpoledne v hluku jídelny. Dokud dítě nemá jazyk stabilní, zůstává kniha po ruce jako záložní kanál, i když ji používá málo.

Proč se s ukončením nespěchá

Ztráta zpětné cesty — když se kniha odebere předčasně a řeč selže, dítě zůstane bez čehokoli. Návrat bývá těžší než původní zavedení, protože už jednou zažilo, že mu nástroj vzali.
Rozdíl mezi umět a použít — dítě může mít slova a přesto je v zátěži nepoužít. Souběžný systém mu nechává volbu.
Změna prostředí — přechod z mateřské do základní školy, nová třída, nový učitel. Právě tam se často ukáže, že řeč ještě není nosná.
Rozhodnutí není na škole — o omezování i ukončení rozhoduje odborník spolu s rodinou, na základě toho, co dítě prokazatelně zvládá. Škola dodá pozorování, ne verdikt.

Ve fázi ústupu se obvykle nemění systém, ale jeho použití: kniha zůstává dostupná, dítě po ní sahá samo, když potřebuje. Nikdo mu ji nepodsouvá a nikdo ji neschovává.

Když to nejde: rodina nechce, škola nemá zaškolení

Rodina VOKS odmítá

Nejčastější důvod je právě ta obava z brzdění řeči — a k ní přiznání, že obrázková kniha je na veřejnosti vidět. Rodiče se často bojí ne toho, že to nebude fungovat, ale toho, že tím dítě definitivně označí za nemluvící.

Neargumentujte metodikou. Argumentujte konkrétní situací: Včera chtěl u svačiny mléko, ukazoval na skříň a nikdo neuhodl. Skončilo to pláčem. Hledám způsob, jak mu dát možnost to říct.
Nabídněte zkušební období bez závazku a domluvte, co budete sledovat — počet výbuchů, počet situací, kdy si dítě řeklo samo.
Respektujte ne. Rodina má právo rozhodnout a nátlak spolupráci zničí. Vraťte se k tématu za pár měsíců s novými pozorováními.
Nabídněte, že s rodinou zajdete na konzultaci k odborníkovi, kde uvidí systém v praxi. Vidět fungující dítě přesvědčí víc než jakékoli vysvětlování.

Škola nemá proškolený personál

Bez zaškolení VOKS nezavádějte. Ale nemusíte čekat s rukama v klíně — mezitím se dá udělat několik věcí, které dítěti pomůžou a nic nezkazí.

Ověřte si, jestli systém neběží jinde. Ptejte se rodičů, jestli dítě VOKS používá u logopeda nebo v jiném zařízení. Pokud ano, požádejte o kontakt a o instrukce, jak v něm pokračovat. Tohle je nejrychlejší cesta.
Obraťte se na školské poradenské zařízení. SPC a PPP vědí, kde se v regionu VOKS vede a kdo školí. Zavedení a metodické vedení může být součástí doporučených podpůrných opatření, včetně personální podpory.
Zjistěte možnost zaškolení pro dva lidi. Kurz pro učitelku a asistenta je smysluplnější než pro jednoho — první fáze potřebuje dvojici. Ředitel to může zařadit do plánu dalšího vzdělávání.
Zaveďte jednoduchou vizuální komunikaci hned. Nabídkovou tabulku se čtyřmi až šesti obrázky, na které dítě ukazuje: pití, jídlo, záchod, ven, hračka, pomoc. Není to VOKS a nedělejte z toho výměnu, ale dítě tím dostane základní způsob, jak se ozvat. Podrobněji o tom píšeme v textu o vizuální podpoře a v přehledu metod AAK.
Přijímejte všechno, čím se dítě dorozumívá. Gesto, ukázání prstem, přivedení za ruku, zvuk. Nic z toho neopravujte a nepodmiňujte lepší formou. Každý fungující kanál je lepší než žádný.